Covidová doba 5 – Co můžeme dělat? Vyměňme negativitu za myšlenky vděku!

Témata mých příspěvků mě napadají jen tak bezděčně. Jako takový záblesk. Jedno slovo či krátká myšlenka. 

Slovo, které mi tentokrát bliklo hlavou, bylo VDĚČNOST. Vybavilo se mi totiž při převlékání ložního prádla. Zřejmě spolu s jednou vzpomínkou na časy, které jsem prožívala několik desítek let zpátky. Souvisí to právě s významem slova vděčnost. Tehdy jsem jako čerstvě plnoletá nastoupila na vojenskou základní službu pro ženy. Na dotaz, proč jsem se rozhodla jít na vojnu, jsem již tehdy odpovídala, že klukům se moc nechce nebo že zase neprojdou výběry, takže to musíme zachraňovat my holky a vyvažovat tento stav. (Asi již v té době jsem měla někde v podvědomí, že vše spěje přirozeně k homeostáze. Tedy do rovnovážného stavu. Možná tam se rodilo téma mých pozdějších přednášek „Jak se dostat zpět do rovnováhy“.)

Mně se tak splnil sen stát se vojákem. Splnilo se mi zároveň ještě další moje velké přání z dětství – spát „na bidle“. Tedy spát na palandě v „prvním patře“. Tehdy nás na pokoji bylo osm dívek, osm vojínek. Každé ráno se pokoje bodovaly. Jaký je pořádek na pokoji a jak je ustlaná postel. Jak jednotlivec, tak pokoj celkově. Asi za to byly vycházky navíc či za delší čas i opušťák. Jenže stíhat ranní hygienu, vzorově ustlat, když celý „barák“ byla samá ženská, to chtělo nějaké vychytávky. Jednou z nich bylo to, že jsme si povlečenou deku u nohou zastlaly až pod matrace. A při spaní se nevyndávala. Ráno pak stačilo rychle vyladit vyhlazení prostěradla a lehce doustlat. To byl super zlepšovák. Jenže v zimě mi chybělo takovéto zachumlání pod deku, dát si ji až k uším a nohy mít přitom natažené. Jak my jsme se těšily na předvečer dne „D“! Tedy den, kdy „sa prezliekajú paplóny“. Den výměny ložního prádla. A my ten večer mohly vyndat deky zpod matrací a přikrýt se celou peřinou! Užívat si toho luxusu, že přikrývka mohla dosahovat až k bradě. Pro nevojáka asi nepochopitelné, ale my byly ten večer nesmírně vděčné!

Projevy vděčnosti nemusí být jen za velké věci, které se nám splní třeba jen jednou za život. 

V posledním období trávím hodně času v lese. Jsem potěšena tou krásou, kterou mám možnost vidět a užívat si jí. Jsem vděčná, že se mohu svobodně pohybovat a dýchat lesní vzduch. Že malí zpěváčkové předvádějí, co umějí. Že už jsem ochutnala první houby a dozrálé lesní jahody. Je toho tolik! 

Nyní v čase, kdy se rozvolňují opatření, která nám zasáhla do našich životů s příchodem nákazy covid-19, si užíváme mnohých dříve samozřejmých věcí více. Je dobré v tom pokračovat. Uvědomit si dary, které máme. Je pro nás z hlediska psychického ladění vhodnější vyměnit LPĚNÍ NA NEGATIVNÍM MYŠLENÍ za myšlenky, které si sami volíme. Na chvíli se pozastavit, prodýchnout se, uvědomit si lidi, situace či věci, které nám přicházejí do života a těší nás či nám dělají radost. Řada z nás si už uvědomuje, jak to bylo fajn, když jsme se volně pohybovali, přátelili se, objímali při setkání, sedávali v družné debatě na předzahrádkách, půjčovali druhým svůj mobil, aby nás vyfotili a zachytili nám tu hezkou chvíli. Nenapadlo nás přemýšlet, zda se můžeme dotknout nákupního košíku a pak se dotknout obličeje či brýlí a v klidu potom i volantu našeho vozidla. Vděčnost za věci, které máme právě teď, pomáhá optimističtějšímu vnímání světa.  Nedávno mi zase někdo řekl, zda jsem opravdu tak pozitivní? Napadá mě více odpovědí. První je ovšem ta, že já už to mám přímo v genech! Mám BRCA pozitivitu. Takže pozitivita od narození! Když pak někdy něco nevychází, jak si přeji, tak prostě změním úhel pohledu. Přidám výměnu negativních myšlenek za pár myšlenek vděku za věci, které jsou a nejsou samozřejmostí. Vidím svět z hezčí stránky. A jde to i bez pozitivity v genech. VDĚČNOST to umí!